Blanka Šperková: Příběhy pletené z drátu

Blanka Šperková se narodila roku 1948 na Slovensku a je významnou osobností brněnské výtvarné scény s bohatou a rozmanitou tvůrčí historií. Studovala grafiku na Střední škole umělecko-průmyslové v Bratislavě a následně absolvovala Akademii múzických umění v Praze, kde se věnovala loutkovému výtvarnictví, a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze se zaměřením na televizní a filmovou grafiku u prof. Adolfa Hoffmeistra. Od roku 1974 žije a tvoří v Brně.

Svému rodnému příjmení dělá samou čest, tvorba šperků je důležitou součástí umělecké tvorby, hned vedle animovaných filmů, večerníčků, loutkového divadla. Blanka Šperková získala za svou práci řadu ocenění nejen doma, ale i v zahraničí. Svou kreativitu uplatnila také jako scénografka, hlavně v loutkovém divadle, a také jako ilustrátorka dětských knih.

Co vás přimělo k vyvinutí vlastní drátenické techniky?

• Na svoji techniku jsem přišla na vysoké škole ve druhém ročníku náhodou, díky svému kolegovi (taky Slovákovi) a jeho semestrální práci z drátu. Měla jsem pocit, že "drotáry" vytvářeli své plastiky trochu jiným způsobem, než se o to kolega pokoušel a já na to chtěla stůj co stůj přijít. Tak jsem si koupila u Rota kolo drátu a začala to zkoušet. Přišla jsem tak na svůj vlastní způsob. Byla to vlastně technika pletení jako z vlny, což mně však tenkrát nenapadlo, protože jsem nepoužívala jehlice, ale jen prsty. A tuhle techniku používám dodnes. Na učení klasické techniky slovenských "drotárů" o pár let později došlo také.

Jak moc časově náročná je vaše drátenická technika? Dá se to vzít sebou na cesty, třeba jako pletení?

• Vystudovala jsem animovaný film a scénografii, takže k té své technice jsem se vrátila až jako ke koníčku při péči o děti. Objevila jsem šikovné balení drátků pro včelaře, takže jsem si je brala do parku i na přehradu při hlídání dětí. Šlo to rychle hodit stranou, než si pracně umývat ruce od barev. Takže vedle večerníčků (výtvarno, animace, režie) jsem po večerech začala dělat první šperky. Příjmení Šperková mám od narození, takže se to nabízelo. Na nejčastější otázku, jak dlouho trvá něco vytvořit odpovím: Trvá to tak dlouho, než je to hotové! 

• Ano, po revoluci jsme začala vystavovat i v zahraničí (plastiky i šperky), tam jsem si také koupila barevné drátky na cívkách, které používám hlavně ve svých špercích. V roce 1999 jsem dostala stipendium od Kulturkontakt Austria. Ve Vídni jsem 3 měsíce strávila tvorbou velkých plastik (2 - 3m) z centimetr tlustého kabelu, což byla opravdu výzva a asi nejtěžší práce v životě, co jsem svoji technikou vytvořila. Pobyt byl završen úspěšnou výstavou. Objekty byly poté vystaveny ještě několikrát. Šperky a hlavně plastiky z včelařského drátu byly součástí mnoha zahraničních výstav i workshopů, které jsem v té době vedla.

• Práce na večerníčcích pro Slovenskou televizi ustala po rozdělení Československa. Zůstalo mi tím pádem více času na ilustrace a výpravy pro loutková divadla. Ty práce jsem postupně také opouštěla, takže teď na stará kolena se bavím spoluprací s vnoučaty. Jejich kresby přetvářím svou drátovací technikou.

Co na to říkaly děti? Ty musely být z takové zhmotnění jejich kreseb nadšené, nepletu se?

• Děti to baví a rády mě zásobují novými kresbami. Teď dělám hlavně Darjánky, to je podle čmáriků mé poslední rok a půl staré vnučky Darianky.

Brněnská výstava je již ukončena, bude následovat něco dalšího, kam byste čtenáře pozvala?

• Budu vystavovat na jaře v Deelive design store galerii v Praze (pozn. redakce: psáno v roce 2024). Sesterská galerie byla na podzim otevřena i v Brně na Orlí 11. Tam i tam jsou k mání mé šperky. Taky od 21. března v galerii Rezonance na Újezdě v Praze, bude tam i pár Mariánek (díla podle předloh vnučky Marianky). Když už jsme v Praze, tak v Umprum muzeu byla vloni otevřena stálá expozice z majetku muzea. Bylo do ní zařazeno i 7 mých plastik. Moji tvorbu si můžete prohlédnout na stránkách https://blankasperkova.amanita-design.net/.

Otázky připravila: Michala Šmikmátorová, odpovědi: Blanka Šperková, foto: archiv Blanky Šperkové, zdroj: časopis AMOS 1/2024