Zlatá podzimní hodinka 

Zlatá hodinka – ten tichý, letmý okamžik mezi dnem a nocí – je v podzimním čase zvlášť  křehký. Slunce se sklání nízko nad obzor a svět kolem nás se rozzáří měkkým světlem. Stromy planou v tónech mědi, listy se třpytí, tráva voní po vlhku a zemi, a i vzduch je plný jemného lesku. Všechno se na chvíli zdá dokonalé – a právě proto tak pomíjivé.

Podzimní zlatá hodinka není jen o barvách. Je o čase, který se zpomalí, o tichu, které se rozprostře mezi dny. Světlo v ní není ostré ani tvrdé – je měkké, plné klidu. Osvětluje věci, které jindy přehlížíme – starou lavičku, zapomenutý plot, pavučinu v trávě. A v tom prostém světle se skrývá pravda o tom, že vše, co vidíme, je jen na chvíli.

Pro výtvarníka je tento okamžik výzvou i inspirací. Jak zachytit něco, co trvá jen pár minut? Jak přenést do obrazu světlo, které se mění s každým nádechem? Snad malovat nebo kreslit ne světlo samotné, ale jeho dotek – to, co v nás zanechá.

Zlatá hodinka nás učí dívat se jinak. Učí nás být pozorní a vděční. Připomíná, že i když krása pomíjí, její stopa v nás zůstává. Stejně jako list, který opadne, ale stane se součástí země, i okamžik světla se ztratí – a přesto zůstane, proměněn v barvu, ve vzpomínku, fotku nebo obrázek.

Autor/foto: Michala Šmikmátorová, foto: vlastní archiv, Pexel